Vliv přirozeného okolního záření na živé bytosti

Složení a zdroje přirozeného okolního záření

Přirozené okolní záření, s nímž se setkáváme každý den, zahrnuje viditelné světlo, které k nám přichází od Slunce, Měsíce a hvězd. Méně známý je fakt, že tato nebeská tělesa vysílají široké spektrum elektromagnetického záření, přičemž naše oči dokážou vnímat pouze část tohoto spektra – právě viditelné světlo.

Maximální intenzita záření vyzařovaného Sluncem leží právě v oblasti viditelného světla, což je dobře zdokumentováno v odborné literatuře. Není tedy náhodou, že biologické organismy na naší planetě v průběhu evoluce vyvinuly specifické "antény", které jim umožňují využívat právě tuto část elektromagnetického spektra. Těmito citlivými anténami jsou naše oči.

Slunce je pro nás nejvýznamnějším zdrojem přirozeného okolního záření. Předpokládá se, že svou energii získává prostřednictvím jaderné fúze, která probíhá v jeho nitru a uvolňuje obrovské množství radioaktivního záření. Na cestě k jeho povrchu je toto záření zpomalováno a transformováno na méně škodlivé formy. Tento proces je na slunečním povrchu natolik pokročilý, že Slunce vyzařuje především v oblasti viditelného světla, s komponentami v ultrafialovém a infračerveném spektru, což je znázorněno na následujícím obrázku.

Chceme-li popsat absorpci a emisi elektromagnetického záření, používá dnešní fyzika pojem ideálního černého tělesa, které úplně absorbuje veškeré záření na všech vlnových délkách, jež na něj dopadají. Tento koncept slouží jako základ pro teoretické i praktické výpočty elektromagnetického záření.

Záření Slunce (oranžově zvýrazněná křivka na obrázku) se podobá záření ideálního černého tělesa o teplotě přibližně 5 900 K (žlutě zvýrazněná křivka).

Slunce vysílá i jiné části elektromagnetického spektra, jako je rentgenové záření a rádiové vlny, které leží mimo rozsah viditelného záření. Vznikají především v koroně, kde jsou mnohem vyšší teploty než na slunečním povrchu. Během slunečních bouří se pak zvyšuje emisní aktivita v těchto oblastech, což vede k dalšímu vyzařování elektromagnetického záření mimo viditelné spektrum.

Intenzita záření ze Slunce

Před tím, než záření Slunce dosáhne zemského povrchu, prochází atmosférou, která ho filtruje. Tento efekt je závislý na vlnové délce záření. Viditelné světlo a některé části infračerveného záření procházejí atmosférou téměř bez překážek, zatímco UV záření a jiné části infračerveného záření jsou téměř zcela absorbovány.

Tento selektivní propustnost atmosféry je známý jako "atmosférická okna", která se dělí na dvě hlavní oblasti: "první" a "druhé" okno. První okno umožňuje průchod viditelného světla a blízkého infračerveného záření, zatímco druhé okno, označované jako "rádiové okno", propouští vlnové délky mezi přibližně 3 mm a 30 m. Toto druhé okno je mnohem širší než první a pokrývá širší rozsah rádiových vln.

Obrázek ukazuje obě okna v logaritmickém měřítku, které umožňuje zobrazení i nízkofrekvenčních signálů, známých jako "atmosferiky". Tyto signály zahrnují Schumannovy rezonance, což jsou stojaté vlny elektromagnetických oscilací vznikající vlivem blesků.

Frekvenční oblasti přirozeného záření na Zemi

Existují tři hlavní oblasti přirozeného okolního záření, které jsou pro život na Zemi klíčové [KÖNIG 1986]:

1. První atmosférické okno: viditelné světlo a blízké infračervené záření
2. Druhé atmosférické okno: oblasti mezi přibližně 10 MHz a 100 GHz (od 30 m do 3 mm)
3. Atmosferiky: frekvence mezi 7 Hz a 10 kHz, s výkyvy do MHz oblasti

Schumannovy vlny (7–30 Hz) jsou jedním z projevů těchto atmosferických oscilací a byly v minulosti pozorovány v souvislosti s rytmy lidského EEG. Dr. König ve své knize Neviditelné prostředí uvádí, že jsou zřetelně podobné alfa- a delta-rytmu lidského mozku, což naznačuje, že i tyto frekvence mohou ovlivňovat naše tělesné rytmy.

Vliv přirozeného okolního záření na organismy

Přirozené okolní záření, zejména záření v oblasti viditelného světla, je pro organický život na Zemi nepostradatelné. Bez něj by planeta byla tmavá a chladná, což by znemožnilo existenci života, jak jej známe. Kromě toho je záření zodpovědné za produkci vitamínu D v lidské kůži díky UV-B světlu.

Je také zřejmé, že některé oblasti přirozeného záření mohou mít i jiné biologické účinky. Například existují náznaky, že lidský organismus může reagovat na změny v oblasti Schumannových rezonancí, což podporují pozorování související s alfa- a delta-rytmy EEG.

V experimentech prováděných ve stíněných místnostech, kde bylo přirozené okolní záření silně omezeno, byly pozorovány změny v rytmech lidského těla, včetně denního cyklu aktivit, tělesné teploty a dalších biologických parametrů. Při opětovném vystavení běžným podmínkám se tyto rytmy opět synchronizovaly s 24-hodinovým cyklem.

Zvýšené přirozené okolní záření

Slunce není statické, ale prochází cykly, během kterých se jeho magnetické pole mění. Tento proces, známý jako reversní polární změna, má za následek vznik slunečních skvrn a slunečních erupcí, které ovlivňují naše magnetické pole a mohou mít vliv na živé organismy. Zvýšená sluneční aktivita může mít negativní dopady na zdraví, například na srdeční a cévní soustavu, dýchací funkce, či imunitní systém.

V obdobích silných slunečních bouří jsou zaznamenány vyšší výskyty zdravotních problémů, jako jsou infarkty, poruchy dýchání, či zhoršení celkového zdravotního stavu.

Z těchto pozorování vyplývá, že přirozené okolní záření, jak v normálních, tak v extrémních podmínkách, má významný vliv na zdraví organismů na Zemi.